V zajetí MissTriss

Felix Cane je v současnosti nejlepší tanečnicí u tyče na světě.

Poprvé uchvátila obecenstvo svým vítězným vystoupením na Miss Pole Dance Australia 2006 pouhých šest měsíců poté, co s tancem u tyče začala.  Video jsem viděla poprvé na stránkách naší lektorky Evy, která ho popsala slovy: "Toto video patří k těm nejúžasnějším, jaké jsem kdy viděla... dokazuje, že i tanec u tyče může být něžný, sexy a přitom postrádá jakýkoliv náznak vulgarity..." Nemůžu než souhlasit.

Vzhledem k tomu, že v roce 2007 jako vítězka nemohla soutěžit, obhájila své vítězství až na Miss Pole Dance Australia 2008, kde vyměnila červené vlasy a kostým za sexy černou.

Naposledy jsme ji mohli vidět nedávno blond v bílém kostýmu, když vyhrála Miss Pole Dance World 2009.

Nabídli mi práci

Jemné umění vztahové diplomacie mi stále uniká.

(to podstatné za čárou)

Pomůžete mi vyřešit záhadu?

Již za pár hodin se vydám na cestu na místo, které mi přirostlo k srdci. Pár domečků u jezera uprostřed lesů, vesnička Sjovik sto kilometrů napravo od Gotteborgu, Švédsko. Tentokrát na prodloužený víkend za tetou neletím sama, ale s mámou.

Vyrovnaný, rovnocenný vztah je pro mě takový, kdy mají oba ve vztahu stejnou hodnotu. Jeden druhého si váží, jeden druhého respektuje. Nikdo nemá obecně navrch. Nutným předpokladem je, aby si zároveň každý vážil sám sebe. Měl k sobě vyrovnaný přístup. Nepodceňoval se ale ani se nepřeceňoval. Vyrovnaná žena/muž svému protějšku nedovolí, aby ho zneužíval a nedostane se do pozice oběti. Vyrovnaná žena/muž nemá potřebu si dokazovat, že má navrch na úkor druhého.

Krátké příběhy nevhodné pro příliš citlivé povahy. (Dneska prásknu pro změnu něco na své rodiče)

Každý z nás se v životě nějak názorově profiluje. Víra nebo nevíra, politicky doprava nebo doleva, lepší vajíčka natvrdo nebo míchaná atd. Někomu stačí přebírání názorů autorit (třeba Pepy z hospody Pod lípou), někdo začíná od píky a své názory vytváří v průběhu života sám (což je docela fuška).

Mám ráda lidi, kteří přemýšlí. – Co si pod tím představuji a co všechno s tím souvisí? O tom bude dnešní text.

Ještě raději mám lidi, kteří přemýšlí určitým způsobem. – To už je konkrétnější, užší a pro mě zajímavější téma, které si nechám na příště.

Následující text je mou "myšlenkovou kostrou". Pokud používám nějaké dělení, není to ze snahy někoho dělit a škatulkovat nebo nedej bože proto, že skuteční lidé se takhle opravdu dělí, ale ve snaze přiblížit případnému zájemci své uvažování. Všechno by se dalo napsat velmi jednoduše a prostě do několika vět, ale takhle se snižuje riziko špatného pochopení např. proto, že čtenář bude pod slovy, která používám, mít jinou představu. A taky je to takhle větší zábava. 

Máte rádi The Big Bang Theory? Pratchetta? Davea Berryho? Feynmana? Kevina Smithe? Kočky? Žraloky? Mě?
Nemáte rádi esoteristy? Vachlera? Duška? Růžové jednorožce? Zmanipulovatelné masy? Chybnou argumentaci? Feministky?

Pokud jste odpověděli kladně, pokud jste neodpověděli kladně, pokud jste odpověděli záporně, pokud jste neodpověděli záporně, tak právě vám doporučuji k nahlédnutí potažmo pravidelnému sledování nově vzniklý blog Konečná teorie VŠEHO.

Dietní tipy, které se budou líbit vašemu příteli.

Naše rodina – zvláště pak její mužští představitelé – mají ehm... osobitý smysl pro humor. Jak T. (otčím) přinesl mamince jako dárek ceduli ulice Ke hřbitovu (aby věděla, kam má v životě směřovat), už jsem psala. Nedávno jsem zjistila, že i můj sedmiletý bráška pokračuje v rodinné tradici. Kdyby si snad někdo ještě stále myslel, že naše rodina je normální, setkání s nejmladším členem klanu by ho jistě z toho pošetilého omylu vyvedlo. 

Začalo to nápadem překvapit přítele nějakým hezkým sexy tanečkem v domácí produkci a stala se z toho moje nová vášeň a posedlost, ke které přítele vůbec nepotřebuji. Jak souvisí striptease, posilování a jóga? Co je to S-factor a Flirt dance? Kde se můžete přihlásit na kurzy sexy tance a budete se tam muset svlékat? A proč je mým novým snem mít jednoho dne doma striptérskou tyč? To vše se tady dozvíte.

Ke sportovním aktivitám jsem měla vždy prskavkový vztah. Rychle jsem vzplála, pak efektně a přerušovaně hořela a nakonec po relativně krátké době zhasla. Taková pravidelná sportovní perioda trvala většinou půl roku a byla následována půlročním klidem.

Vítejte zpět.

Rychlá sonda do mého divokého mládí v kontrastu se současným klidným mládím se zvláštním důrazem na absurdní situace.

Posledních 14 dnů jsem zhusta flirtovala. S chřipkou. Těžko říci, jestli prvopočátkem mého laškování byla nevyrovnaná nervová situace (tzv. nahoru dolů) nebo spíše má záliba v krátkých sukénkách a bundách do pasu. Jisté je, že jsem i přes nepříjemné pocity, že na mě „něco leze" poměrně dlouho a úspěšně odolávala. Tedy úspěšně až do teď.

Jedna z otcových teorií, kterou ráda dávám k dobru mezi přáteli, se týká umění. Vychází z předpokladu, že každý člověk, jakožto bytost schopna abstraktního myšlení, potřebuje k životu (sekundárně) i množství uměleckých vjemů.

Pro potřeby měření určil tatík základní jednotku umění – jeden Rem [Rembrandt]

Omlouvám se, že jsem Ti třikrát odmítla sraz, měla jsem toho fakt moc.
Jak jsi na tom dnes s časem?
Dnes se mi nikam nechce, necháme to na jindy.
Dnes už něco mám, co takhle o víkendu?
Nemám peníze, vyrazíme někam po výplatě.

Bavili jsme se jednou s Ivanem, že nás nebaví ani psát ani dostávat odmítavé zprávy od přátel. Ani jeden z nás není typ člověka, který by srazy s kamarády plánoval dopředu nebo snad určoval, že se budeme scházet každou třetí středu v měsíci. O večerním programu se rozhodujeme většinou spontánně kolem šesté hodiny večerní a teprve tehdy žhavíme linky a hledáme společnost.

„Už jsme spolu dlouho nic nepodnikli.“ nadhodila jsem milému někdy na podzim minulého roku.
„Ty máš dojem, že jsme spolu málo?“ otázal se překvapeně.
Mám.
„Nemám.“ řekla jsem nahlas nepřesvědčivě. Nechtěla jsem působit dojmem závislé a omezující dívky, která nemá své zájmy. Chtěla jsem působit dojmem nezávislé dívky, která nevyčítá a neomezuje, které by si měl muž vážit a neměl by ztrácet motivaci ji čas od času dobývat.
„Vždyť jsme spolu pořád.“ odvětil milý, který si mého nepřesvědčivého tónu všimnul.
Pořád? Naposledy jsme spolu někam vyrazili v srpnu...

Po úspěšném túrování slonů se naše skupinka vydala vstříc dalším dobrodružstvím. Jako první přišla na řadu malá aquazoo, kde se člověk mohl pokochat pohledem na velké množství mořských oblud a když mu to nestačilo, přišly na řadu kočičky, opičky, ptáci a vydry.

Nekrmte zvířata.
Tak to v Thajsku neplatilo. Naopak. Čím víc budete krmit, tím líp pro nás, protože bláznivý turista zaplatí za trochu zrní a chleba pro zvířata na zdejší poměry nesmyslnou částku. Žádný stop stav krmení neexistoval a tak se člověk mohl dívat na vydry ležící na zádech a s rozťapenýma nožičkama odpočívající mezi velkým množstvím nalámaného chleba, který už se jim do žaludku nevešel. Když je člověk lákal na další chleba, nakrčily čeníšky a demonstrativně předstíraly smrt.

„Dáš si s náma panáka?“
„Nemůžu, slíbil jsem manželce, že nebudu pít.“ řekne čtyřicátník.
Skupina výrostků si mezi sebou vymění nechápavý pohled.
„Zítra si uděláme hezký den, tak se na to musím vyspat.“
„A co budete dělat?“ ptá se jeden ze skupinky podroušených vysokoškoláků.
„No půjdeme do obchodu vybírat záclony a podložky do koupelny.“
Ticho v místnosti se prohlubuje, kluci nechápavě zírají. Na obličeji ženatého pána je znatelná intenzivní mozková činnost související s tím, co právě pronesl.
„A nebo tak jo, dám si.“
Střih.
„Ještě pij! Ještě pij! Jóó!“

Co musím stihnout do konce roku 2007: jezdit na slonovi a pohladit si tygra. Tohle na mém pomyslném seznamu dosažitelných cílů opravdu nebylo. Hlavně proto, že žádný takový seznam nemám. Je lepší nechat se překvapit. Letos překvapení opravdu vyšlo.
Cos dělala na Silvestra?
Jezdila jsem na slonovi.
Tak tomu říkám pořádná jízda!

Na ostrov Koh Samui jsme dorazili se Záchranářem 24. prosince kolem sedmé večer thajského času (tzn. kolem jedné odpoledne). Venku už byla tma. Znaveni dlouhým letem s dvěma přestupy jsme nasedli do klimatizovaného taxíku, který nás vezl uličkami plnými světel, obchodů, barů a hotelů až k recepci našeho resortu. Milého rodiče spolu s švagrovou a její dcerou už na nás čekali u večeře, letěli z Bangkoku o dvě hodiny dřív. Milá drobná Thajka nás zavedla bludištěm cestiček a vyvýšených chodníků k našemu bungalovu.

Sedim na letisti a marne hledam na klavesnici hacky a carky...

Vánoce pro mě byly většinou spíše než dobou klidu a míru obdobím stresu a nepohody. V těch uštvaných tvářích vystresovaných lidí pobíhajících hystericky po Praze a houfujících se v nákupních centrech je něco děsivého. Ačkoli mě baví obdarovávat blízké a vymýšlet pro ně originální, vtipné nebo alespoň účelné drobnosti, realizování představy nákupem spadá do kategorie noční můry běžného dne.

„Polib mě, dělej!“ řekla mi Blondýnka. Její kamarád (oficielně), do kterého byla blázen (tajně) zrovna studoval výstřih neznámé kočičky a ona mu seznámení velmi (neupřímně) přála. Aby přitáhla jeho pozornost, odhrnula mi vlasy z obličeje. Seděly jsme za barem v klubu a kolem bylo dvě stě chlapíků na poloviční počet žen. Nechtělo se mi. „Prosííím.“ Co by člověk neudělal pro kamarádku... Ostatně, nebylo to poprvé. Políbila jsem jí velmi dlouze a procítěně a kopla přitom do kamaráda, aby nezapadl do cizího výstřihu. Po pěti minutách byl počet žadatelů o naši přízeň zdesetinásoben a kamarád své platonické kamarádství velmi intenzivně přehodnocoval.
„Co na tom ty chlapi maj.“ pokrčila rameny Blondýnka.

Rozhodla jsem se vyslyšet volání po prvoplánově upoutávajícím erotičnu, abych uspokojila všechny mladíky, kteří se sem po přečtení lechtivého vyprávění s očekáváním vrací a kopou vzteky do stolu při čtení melancholických žvástů o dešti nebo o snech.

Když nemůžu v noci spát, přehrávám si v hlavě příběhy.
Nejdřív jsem si vymýšlela pokračování knih. Když jsem dočetla v sedmi letech Společenstvo prstenu, musela jsem rok čekat, než přeložili a vydali druhý díl. Představovala jsem si, co se bude dít dál. Každý večer jsem vymyslela pokračování svého vlastního příběhu, přidávala nové postavy a situace. Později jsem přidala další příběhy. Některé inspirované knihou nebo filmem, jiné vymyšlené úplně.

Podobné věty dovádí muže k šílenství. A pokud nedovádí, alespoň nad nimi nechápavě kroutí hlavou.

Spousta lidí si dává předsevzetí na Nový rok. Já si dávám předsevzetí pravidelně na podzim – začátek školního roku je k tomu jako stvořený. Každý rok si slibuju, jak budu tento semestr opravdu chodit do školy a nebudu nechávat všechno až na zkouškové – a každý rok si ve zkouškovém vyčítám, že jsem to nedodržela.

Pokud ještě někdy vyrazím lákat lidi do baru, budu vyžadovat rizikový příplatek.

 

aneb maminko, on přece nemůže za to, co dělá jeho tatínek.

Máma si dlouho pochvalovala, jaké jsem milé, tiché, bystré a bezproblémové dítko. Možná si dokonce v koutku dušičky říkala, že bych mohla být trochu živější. Jestli ano, tak s příchodem puberty jsem jí vzrušení vynahradila vrchovatou měrou. Naprosto neomylně jsem si vybírala objekty zájmu, které by v seznamu „Noční můra pro každou matku" obsadily první příčky.

Láká Vás hraní golfu?
Mě tedy ne.
Přesto jsem v neděli strávila téměř tři hodiny na golfovém hřišti a pravděpodobně se v několika následujících týdnech zúčastním pár golfových lekcí. Abyste plně pochopili, jak šokující větu jsem právě napsala, je třeba situaci trochu rozebrat.

Můj dlouholetý kamarád Ivan si před třemi týdny splnil svůj celoživotní sen a odškrtnul si tak nejzásadnější bod ze seznamu: Co musím bezpodmínečně stihnout do 30ti let.
Strávil 10 dnů plných vzrušení a úžasných zážitků v kasinech Las Vegas. Padly na to úspory ze stavebního spoření a půl roku pečlivého odkládání peněz z výplaty, ale stálo to za to.

„Tak co, jak bylo ve Vegas?“ byla moje první otázka.
„Nejlepších 10dnů v mém životě. Bez nadsázky.“ rozplýval se Ivánek do telefonu. Aby mi mohl všechno povyprávět, sešli jsme se ve středu v centru a vyrazili do baru.

Zamilovaná strašně moc…
Bláznivě.
Hluboce.
Vážně.
Ztřeštěně.

Kéž bych tak našla na ulici 1000Kč... povzdechla jsem si mnohokrát, když jsem se nevyspale potácela na brigádu. Světe div se, můj sen se mi splnil. Jen suma byla odlišná. Našla jsem totiž tisíce dva.

Tak tady máme září.

„Já jsem tak ráda, že jsme dneska spolu..."

„Vždyť jsme spolu každý den."

„No jo, ale dneska máme celý den pro sebe a něco podnikáme..."

Sejít se večer doma a bez energie padnout do postele je přece jen něco jiného než vyrazit společně za dobrodružstvím. Byla jsem rozněžněle nadšená a zamilovaně jsem na něj mrkala. Můj pragmatik se sice tvářil jakoby nic, ale také se mu to líbilo.

Určitě.

Dnešní den je pro můj partnerský život převratný. Poprvé jsem připravovala jídlo, které nejenže bylo teplé, ale jehož příprava trvala déle než neuvěřitelných 30minut. Rozhodla jsem se sama od sebe, že se pokusím stvořit řízky s bramborovým salátem, neb tuto kombinaci můj milý má ve velké oblibě. Již v době, kdy mě mámil sladkým vrkáním a začínali jsme si klást opatrné poznávací otázky (co jíme, kde spíme, co děláme, co nosíme), zmínil se o své slabosti pro bramborový salát.

Je opravdu stereotyp tak špatný pro vztah dvou lidí, jak píší všechny barevné časopisy? Já tvrdím, že ne. Dokonce si troufám tvrdit, že je naopak velmi zdravý a prospěšný. Jen se to s ním nesmí přehánět. V tom případě by ale nebyl problém ve stereotypu, ale v extrémech. I z léků se v extrémních dávkách stávají smrtelné jedy.

„Miláčku, koupíš mi prstýnek?"

Drahý se na mě podíval pohledem plným emocí...

Překvapení, šok, děs. V tomto pořadí. 

Dnes ráno jsme měli s milým vskutku originální probuzení.
Spadnul nám strop.

Ne vždy se samozřejmě lákání vydaří. Některé skupinky jsou nepolapitelné. Abych dokázala svoji aktivitu před venku stojícím a mě pozorujícím majitelem, nenechala jsem odmítavce jen tak uniknout a se slovy: „Just think about it..." jsem jednomu anglánovi narvala vizitku se jménem podniku do odporujících rukou. Po chvíli se skupinka vracela z opačného směru. Že by se mi přecejen podařilo je přesvědčit? Říkala jsem si nedůvěřivě...

Byl jednou jeden bar na Václavském náměstí. Krásné umístění, drahý nájem. Jednoho dne došla provozovateli trpělivost a rozhodl se podnik předat někomu jinému. První nástupce briskně zkrachoval a předal bar do dalších rukou, které shodou okolností patří příteli mé spolužačky z gymplu. Zavolala mi, jestli nemám zájem o dobře placenou brigádu. Každá korunka dobrá, řekla jsem si. Navíc by to mohla být i zábava a zkusit chci přece všechny šílené typy práce.

Zdravím všechny a děkuji moc za komentáře k předchozímu článku...

I díky nim jsem si srovnala v hlavě několik nových poznatků o mezilidských soubojích v partnerském svazku, o které se hodlám v nejbližší době podělit.

Ale začneme hezky od začátku...

...

Mileráda bych se podělila o zážitky posledních několika dnů, ale díky vražedné pracovní době několikadenní brigády není jaksi na psaní čas ni energie.

To je ta horší zpráva.

Ta lepší zpráva je ta, že brigáda je to natolik "šílená", že inspirace na psaní je až až. Řekla jsem si totiž kdysi, že si chci vyzkoušet naprosto všechny druhy práce. Nebo alespoň velkou většinu z nich, přičemž přednost mají brigády originální a tak trochu (jak jinak) šílené. No zrovna tahle by si určitě zasloužila hrdé umístění v mém TOP TEN.

Mou pracovní náplní je totiž lákat lidi do baru...

Více vzrušujících zážitků již zítra 

Když jsem šla včera domů, pršelo. Oblohu protínaly nádherné větve blesků, setmělo se, vítr mi hnal vlasy do očí a lidé utíkali pod střechy a pospíchali domů. Proč lidé vynakládají tolik energie, aby se schovali před trochou vody, navíc v létě, když je teplo? Já jsem zvolnila krok a když jsem měla dojem, že se nikdo nedívá, zastavila jsem se, zavřela oči a nastavila obličej dešti. Mám ráda letní déšť. (Tedy když zrovna nemám pečlivě namalované oči a účes, nad kterým jsem strávila půl hodiny. Ale to se nestává tak často.) A nejen z praktických důvodů, i když je ochlazení vzduchu v letní výhni příjemné. Ani estetické důvody nejsou hlavní – vypadám jako zmoklá slepice a bílá trička v šatníku moc nevedu.

Další zkoušku, tentokrát o něco snazší, musel Záchranář absolvovat den následující po (ne)vydařené výpravě na čtyřkolky. Čekalo nás šnorchlování mezi korály. Vyzbrojeny ploutvemi a dalším příslušenstvím, nahnali nás arabští mladíci spolu s dalšími turisty z různých hotelů na jednu z mnoha výletních loděk v přístavu.

Léto na nás tenhle týden zaútočilo plnou silou, před sluncem se člověk (pokud nebydlí v nějakém dobře izolovaném domku) neměl šanci schovat. A jelikož letos to na dovolenou nevypadá, nezbude mi než zavzpomínat na tu minulou. Povídání ve stylu přijeli jsme – viděli jsme – koupali jsme – odjeli jsme mi přijdou trochu nezáživná, zavzpomínám si tedy jen na pár vtipných momentů.

Vždycky jsem se hádala ráda. Někdy je takové hádání osvěžující. Jsem většinou tichá, plachá introvertka, a tak si občas pořádně zaprskat, vycenit zoubky nebo se hádat za svá práva – ať už kdekoliv a s kýmkoliv – je nejen přínosné pro mysl, ale i účelné. Není od věci ukázat ostatním, že tichá a plachá neznamená manipulovatelná a bez názoru. Že jsem schopná se ozvat, projevit a vystrčit drápky, když to považuji za správné.
Jenže nejsou hádky jako hádky. Spolu se společným soužitím a vší nádherou, kterou přináší, otevřela se pro mě i nová kapitola hádek, kterou jsem doteď moc neznala a která rozhodně povznášející není. A tou jsou hádky, které jsem pracovně nazvala hádky – nehádky nebo také hádky tiché a plíživé. Abych vysvětlila, co tím myslím, uvedu takový jeden schematický příklad. Každý nechť si tam dosadí cokoliv, co zná.